Učili jste někdy něco takového? A šlo to jako po másle? Pravděpodobně ne. Teď pro vás mám jeden příběh, který vám trochu osvětlí, proč. Bude to trochu delší, tak se předem omlouvám těm, kdo nemají rádi dlouhé příběhy, pro vás dám na konec malé shrnutí v bodech. Věřím ale, že když si to přečtete celé, leccos vám začne dávat smysl.
Nebudu vlastně mluvit o psech, ale o sobě. Protože se mi teď stala věc, která se stává někdy i našim psům, ale začněme popořádku.
Aby si pes zvykl
V učení psů a řešení problémového chování se často využívá tzv. desenzitizace, nebo-li přivyknutí, kdy si pes na něco prostě zvykne. Třeba se přestěhujete blízko střelnice. On je z toho chvíli paf a za pár měsíců už chrní na zahradě jak zabitý a nějaká střelba je mu úplně ukradená. Takové přivyknutí probíhá jen když na počátku nebyl strach ze střelby úplně tak silný, spíš slabší. Pokud by byl opravdu silný, dojde naopak k tzv. senzitizaci, nebo-li zcitlivění. To si představte, jako že jedete autem 3 hodiny s malým dítětem, které chce dokola poslouchat tu samou dětskou písničku. Na začátku to s vámi nic nedělalo, ale na konci jste z každého jednoho tónu této písničky nepříčetní.
Podobně pes, kterého přestěhujete ke střelnici, si nemusí přivyknout, ale problém se naopak může ještě zhoršit. Navíc může být někdy těžší odhadnout, jakou reakci bude mít právě váš pes a jestli přivykne, nebo zcitliví. Jak to udělat, aby si pes zvykl, pak záleží především na tom, jak to vnímá samotný pes. Některý si prostě zvykne. Některého budete muset během střelby zavírat domů, kde to neuslyší, a on si zvykne třeba až za několik let. A u některého byste musela odjíždět pryč vždy před střelbou, zvykat z ještě větší vzdálenosti a zbytek života dávat pozor, aby nemusel být sám na zahradě, když se stříli.
My často toto přivykání používáme, když řešíme reakce psa na jiné psy, lidi, auta apod., kde vše navíc aktivně vedeme. Pomalu zkracujeme vzdálenost mezi psem a tím, na co reaguje, odměňujeme klid a vlastně se snažíme, aby přesně takto přivykl a přestal to řešit.
Teď přichází čas na mou osobní zkušenost
Nikdy jsem neměla ráda pavouky. Nebo spíše jsem se jich vždy bála, nesnášela je, a když vidím těch 8 nohou v pohybu, nejradši bych proskočila zdí. Ale během života jsem se naučila ty menší a střední moc neřešit a taková prťavá skákavka pruhovaná mi přijde vysloveně roztomilá. Ještě později jsem se naučila neřešit i ty velké, když jsou venku. Pokud je budu mít na sobě, zaječím, zahodím, poodejdu, ale přežiju to já i oni. Co mi zůstalo je hrůza z těch velkých domácích pokoutníků. Z těch na mě jdou mrákoty, i když vidím jen obrázek.
O kom se mluvívá, nedaleko bývá. Jeden zatím malý, nevyrostlý jedinec se mi právě po zdi blíží k pracovnímu stolu!
Ale v pátém patře panelového domu je člověk tak často nepotká. Občas jo, ale dá se to zvládnout. Horší bylo, když jsem se před lety přestěhovala do přízemního domku. Tady jich bylo o poznání víc. Z počátku jsem s nimi dost bojovala, ale postupně jsem si začala zvykat. Chválila jsem sama sebe kdykoliv, když jsem je dokázala dostat z domu živé a byla na své úspěchy patřičně hrdá.
Ne, nešlo to vždy snadno. Někdy se to povedlo krásně, někdy se to zvrtlo, nebo to byla tak nečekaná situace, že jsem to nezvládla a milého pavouka zbavila života a sebe vyděsila na několik dní dopředu. Přesně jako se to stává nám, když učíme svého psa nevyvádět na psy nebo lidi. Někdy to jde úplně ukázkově a někdy to nejde vůbec. To je normální a patří to k věci. Jen ta průměrná reakce by měla být postupně lepší a lepší.
Já jsem se ve své reakci na pavouky dostala na opravdu vysokou úroveň a kdybyste se mě zeptali, jestli takhle klidný bude jednou váš pes u jiných psů, řekla bych, že pravděpodobně ne, že to už je opravdu příliš. Ne že bych byla úplně v klidu nebo je dokonce začala mít ráda, ale dokázala jsem s nimi žít v míru a ignorovat je. Když jsem nějakého potkala, většinou jsem od něj odešla a dala mu šanci přemístit se někam, kde na něj neuvidím. Zpětně si vybavuji dvě situace, za které sama sebe opravdu obdivuji.
První byla, když jsem se ráno posadila na kraji postele, ruce opřela o matraci, že se zvednu do stoje a pod jednou rukou ucítila naprosto jasnou velkou, osminohou a živou věc. Bez mrknutí oka jsem to shodila na zem, ani se tam nepodívala a odešla. Hnusné to bylo, ale nepotřebovala jsem to zabít, nepotřebovala jsem křičet, nepotřebovala jsem utíkat. Jen to naše setkání rychle ukončit.
Ještě později přišla druhá hodně náročná situace, kdy se jeden tenhle týpek rozhodl bydlet pod poličkou vedle mé postele. Hned u mojí hlavy. Byl fikanej, protože vždy, když jsem se na něj podívala, nehýbal se. Měnil lehce stanoviště, ale já ho nikdy neviděla v pohybu a to byl základní bod úspěchu, protože mě opravdu maximálně vadí pohyb tolika nohou. Dokud se nehýbou, jsou pro mě daleko snesitelnější.
S tímhle pavoukem u hlavy jsem dokázala spát asi týden! Úplně v klidu. Po týdnu se konečně objevil dobrovolník, který ho v klidu vynesl z domu, což jsem přeci jen chtěla, ale dokázala jsem vedle něj týden spát a nemít noční můry!
Obdobného výsledku dosáhnout u psa s reakcí na psy nebo lidi, to by byl výkon! A ono se to někdy povede, ale slíbit vám to předem nemůžu.
A pak se to všechno zkazilo!
Teď ale přijde ta opravdu zajímavá část! Tohle bylo přivykání a bylo myslím hodně úspěšné. Ale i když to z venku mohlo vypadat, že z pavouky mám vyhráno a je po problému, pořád to tak nebylo, i když se problém hoooodně zmenšil. Jenže pak přišlo zcitlivění.
Loňský podzim pro mě byl extrémní. Obrovští pokoutníci byli všude! Každý den jsem na nějakého doma narazila, častěji na tři! Najednou byli úplně všude. Jak jsem si večer sedla k televizi, většinu světel pozhasínala, už si to běžel z jedné místnosti do druhé, od jedné zdi k druhé, po gauči (!!!), přímo ke mně, když jsem seděla v noci rozespalá na záchodě… A najednou šel všechen můj předchozí “výcvik” do kopru. Porovnat se s tím, že občas nějakého potkám a ideálně jen v klidu sedí je jedna věc, ale potkávat jednoho za druhým a často v pohybu, to mě ne jen vrátilo k tomu, jaký vztah jsem k nim měla dřív, ale vlastně ještě dál. Já už byla jak na trní a podvědomě neustále kontrolovala okolí a jak jsem nějakého zblejskla, vylítla jsem jak čertík z krabičky a majzla ho botou!
Stačili jen asi tři týdny a moje reakce byla mnohem horší, než na začátku. A to už jsem to před tím měla tak pěkně naučené! A to jen díky tomu, že rychle za sebou přišla celá řada opravdu náročných situací, které mi zvedly stresové hormony. Jenže ty po takovém setkání snadno zůstanou zvednuté několik hodin, nebo i dní, a pokud v této době dojde k další stresové situaci, zvednou se hormony ještě více a k uklidnění je potřeba ještě více času. Ale to už jsem potkala zase dalšího pavouka…
Nakonec jednou kolem půlnoci, když jsem šla spát, jsem zaslechla povědomé škrábání v papírové krabici. Myslela jsem, že se tam schovala některá z koček, aby nemusela na noc ven, ale ne, byl tam další nohatý netvor a já musela přejít na radikální řešení. Nakoupila jsem domů ultrazvukové plašičky do zásuvky. (Kupovala jsem na https://www.pasti.cz )To byl najednou klid! Opravdu. Konečně klid.
Vydrželo to celou zimu, až teď v létě jsem během tří dnů zabila asi 4! Všechno velcí pokoutníci v domě, první teda na terase ale přímo nade dveřmi. Moje reakce byla zase silná, automatická, jak jsem se to naučila na podzim. Už jsem z toho nebyla tolik v nervu, ale pořád to byla ta automatická, silná reakce.
Včera jsem ale překvapila – nemile – sama sebe. Večer jsem potkala na dlažbě malého asi také pokoutníka. Stavbou těla ho připomínal, jen byl zatím malý. Takový, jakého bych jindy bez váhání nechala jít dál. I včera jsem to zkusila. Řekla jsem mu, ať jde někam, kde na něj neuvidím, a odešla jsem. Za chvíli jsem tím místech procházela znova a on seděl jen o kousek dál. Řekla jsem mu to znova a znova odešla, ale za chvíli se tam zase vrátila a zase ho potkala. A tentokrát už jsem se neudržela a pavouka eliminovala. Beztak určitě rychle rostou.
To bych dřív neudělala. Nereagovala bych na něj, natož abych ho zabíjela. Ale teď hold ano. Budu muset začít svůj trénink odznova. Doobjednala jsem plašičky do místností, kde zatím nebyly a kde jsem teď na jaře potkala většinu těch “tarantulí”, aby setkání s pavouky měla dostatečný časový rozestup, a začnu si zase zvykat, chválit se za úspěchy a nestresovat se, když to nevyjde a osminohá příšerka nepřežije. To by stejně ničemu nepomohlo. Zatím jsem nechala v klidu odejít toho, co mi tu chodil po zdi, když jsem začala psát tento text.
Co mě to naučilo o trénování psů?
- Že stejně jako přivyknutí existuje i zcitlivění a je mezi nimi jen velmi tenká hranice.
- I když v tréninku uděláte fantastické pokroky a zdá se, že máte vyhráno, stačí málo a může to být mnohem horší než na začátku. Už vždy to budete muset hlídat a myslet dopředu. Kdybych si bývala přídila plašičky hned na začátku podzimu, abych se tolik nevystresovala, možná bych některého z těch letošních pavouků nechala žít.
- A že psi jsou taky jen lidi. Vyvíjejí se, reagují na okolí, učí se a hlavně mění. Stejně jako my.
- Mě teď čeká další trénink, ale věřím, že bude jednodušší a rychlejší, než mé předchozí přivykání na pavouky. Protože už vím, jak na to, vím, na co si dát pozor, a hlavně už jsem to zažila, budu se vracet ke známému. Nakonec snad já i pokoutníci najdeme v mém domě klid a bezpečí, i když trvalý domov bych tu raději měla jen já.
Hledáte další informace z trénování a výchovy psů?
Napište mi svou e-mailovou adresu a já se vám ozvu s pravidelnými novinkami.
