Jaký byl z pracovního a jaký z osobního hlediska? Z pracovního skvělý a já si ho se svými klienty opravdu užila. Děkuji, že vás mám a že mi věříte, moc si toho vážím. Z toho osobního trochu náročný, ale jsem na sebe hrdá. Vezmeme to ale postupně.
V lednu oslavil Ozzy 16. narozeniny. Přijde mi to úplně neuvěřitelné a ještě neuvěřitelnější je, že za nedlouho oslaví snad i ty 17. Na cvičák se mi v posledních letech vracejí lidé, kteří už se mnou své psy vychovávali. Bohužel tito psi už s nimi nejsou a oni si pořídili nové. Moc si vážím toho, že přišli opět za mnou, ale je neuvěřitelné, že oni už se vracejí s dalším psem a já mám stále toho prvního, díky kterému jsem s výcvikem vůbec začala. Občas to s nim už není jednoduché, ale jsem nesmírně vděčná, že tu pořád je. Navíc víceméně ve zdraví a dobré kondici. Je to zázrak, který bych přála každému z vás a vašim psům.
S Denisem jsme rok začali tréninkem napodobování, které je součástí i online kurzu Tajemství trénování. Kdysi, ještě s Bárou, mě tahle metoda hrozně nadchla. Je opravdu efektivní a zábavná. Na začátku musíte psu vše vysvětlit, to chvíli trvá a je s tím práce. Pak už ale můžete psu předvést něco úplně nového a jenom mu říci, aby to zopakoval. A on jde a udělá to.
S Denisem jsem na napodobování neměla kvůli mateřství moc čas. Začali jsme až loni a letos pokračovali. A bavilo nás to úplně stejně jako tenkrát s Bárou. Už teď se těším, jak si to na jaře v Tajemství trénování zopakujeme.
Kde jsme se viděli osobně?
Na jaře nás čekali už tradičně dva výcvikové tábory na ranči Esadera, které byly prostě skvělé. I když tam jezdím pracovně, je to pro mě pořád ta nejlepší dovolená. Týden se psy, skvělými lidmi, skvělým jídlem a spoustou odpočinku. Navíc tam vždy poznám spousty nových tváří, které jsem do té doby znala pouze z online světa. Najednou už to nejsou jen jména a profilové fotky, ale skutečné tváře. Chvíli mi sice trvá, než si pak jméno, profilovou fotku a skutečnou tvář spojím v jeden celek, ale je to strašně fajn, poznat vás i osobně.
Už před dubnovým táborem začaly i výcviky na cvičáku v Českých Budějovicích, kterými letos prošlo více než 100 chlupáčů a tentokrát ani jeden naháč (snad jsem na nikoho nezapomněla). I když je to velké číslo, pro mě bude tento rok asi vždy spojený hlavně s jedním z nich. S Ignácem.
Ignác je pes dovezený z Bosny. Mívám jich na cvičáku poměrně dost a, i když vyžadují vždy hodně práce, většinou mě umí mile překvapit. Ignác nakonec nebyl výjimka.
Na kurz poslušnosti přišel v květnu. To je asi to hlavní, co se o něm dá říci. Protože přišel, plaše se rozhlédl a pak zalezl do malé prohlubně za jediný maličký stromeček na kraji cvičebního placu a téměř odsud nevylézal.
Panička s nim pilně trénovala, ale jen když byl na procházce úplný klid. Na cvičáku jen nasávala vědomosti a hlásila mi, co jim jde a nejde. Takhle odchodili celý kurz a na poslední lekci se stal zázrak! Ignác vylezl ze svého úkrytu a dokonce jsem se na něj směla z dálky podívat. Pro někoho možná drobnost, pro nás obrovský pokrok. Tak panička nelenila a rovnou se přihlásili na opakování kurzu a pak na další a byli se mnou až do začátku zimy.
Jak to dopadlo?
Než jsme se před zimní pauzou rozloučili, bral už si Ignác ode mě pamlsky z ruky, mohla jsem ho u toho nepozorovaně pohladit, dokonce se o mě opřel packama. Začal si hrát se psy a jeho strach pomalu začínaly střídat pubertální náladičky a ztřeštěné nápady. Přesně tak, jak to má u pesana v jeho věku být.
A kde jsme se viděli online?
Začátek roku tradičně patřil minikurzu zdarma Odměny a tresty v životě psů a ne jinak tomu bude i tentokrát. Pokud tedy ještě nejste přihlášeni, rychle to dožeňte. Po něm následoval online kurz Tajemství trénování a také novinka v podobě kurzu Psí chování a komunikace. Původně to měly být jen dvě doplňkové přednášky ke kurzu Na procházce společně z podzimu 2024. Když jsem je ale začala připravovat, objevilo se tolik témat, které bylo potřeba rozebrat, že z toho nakonec byly 3 obsáhlé přednášky s velkým množstvím ukázkových videí, které jsem chtěla zpřístupnit i těm, kdo v kurzu Na procházce společně nebyli.
Začátkem léta jsme si střihli minikurz Jak zvýšit pozornost svého psa s navazující Letní školou přivolání a pak minikurz 3 jednoduché cviky pro odnaučení tahání a podzimní kurz Na procházce společně. Podobně tomu bude doufám i letos, takže mě určitě sledujte na sociálních sítích, nebo se přihlaste k odběru newsletteru, ať o minikurzy zdarma nepřijdete.
Poprvé byly letos součástí všech kurzů i praktické výzvy, které pomáhaly účastníkům s trénováním a podle reakcí, to bylo jen dobře. Podobně jako adventní výzva v mé facebookové skupině Ozzoteam club dávaly jednoduché tipy na trénování, tak, aby účastníci nemuseli zdlouhavě přemýšlet, co a jak trénovat. Měli tak mnohem větší šanci převést informace z kurzu do praxe a opravdu se jim to dařilo.
Řada z nich si navíc mé online kurzy tak oblíbila, že se mnou pokračují dál už po několikáté a toho si moc cením.
A když už mají u vás výzvy takový úspěch, postupně se je budu snažit přidat i k mým menším online kurzům, které běží bez podpory. Jako první určitě přibudou v Kurzu poslušnosti pro skvělé psí parťáky.
A jak jsem se měla já?
Já asi nejsem člověk, co by se vám extra svěřoval, nemám ale ani potřebu nic tajit. Spíš vás asi jen nechci nudit. Ale pokud chcete, tady máte i něco z mého osobního života, protože já jsem si tento rok opravdu užila, i když nebyl právě jednoduchý. Byl to takový ten rok, co vás posouvá dál, formuje, posiluje, ale neláme.
Na jaře mi spadl obrovský kámen ze srdce, když nám odbornice z pedagogicko psychologické poradny potvrdila žádost o odklad školní docházky. Ne že by syn neměl na školu znalosti, to naopak potvrdila, že má. Ale stejně jako si dával na čas s lezením, chozením nebo mluvením, tak ani na tu školní zralost zvláště nespěchal. Jsem strašně vděčná svým psům a své práci, díky kterým jsem se naučila nikam nespěchat, na nikoho netlačit a sledovat individuální možnosti, ne nějaká tabulková doporučení. Zatímco loni touto dobou jsem trnula, co nás s nástupem do školy čeká, letos se na to těším, protože ten rok odkladu je opravdu znát.
Druhý důležitý milník přišel už na jaře a vlastně trvá do dnes. Už když jsme se sem stěhovali, měli jsme tu sousedy, se kterými nebylo vždy úplně snadné vyjít. Ale snažili jsme se. Kdo mě znáte osobně víte, že nejsem nijak konfliktní typ a dokážu lidem odpustit hodně. Mám ráda svůj klid a jen tak něco mě nerozhází. I já mám ale své hranice a tihle sousedé už je překročili.
Upozornila jsem je na to a oni přešli ze strategie: “dělám jen menší potíže, aby každý kolem ustupoval, protože chce mít klid” do strategie: “zastrašíme ji”. Tak jsem postavila betonový plot, který mi dal po letech konečně pocit soukromí a klidu a je tuze rozčílil. Poslali předžalobní výzvu a rozčilili se ještě více, že jsem se jí nezalekla. A tak dali žalobu k soudu, kde se pak pani sousedka dušovala, že bychom to snad mohli vyřešit domluvou.
Vlastně to byla krásná praktická ukázka trénování v běžném životě. Oni byli vždy trochu potížisti, ale měli kolem sebe normální lidi, kteří chtěli mít klid a tak jim vždy raději ustoupili. Tady u nás, ve městě kde bydlí (zde už využívají jen zahradu, ale od jara do podzimu jsou tu denně), i v druhém městě, kde mají koupený byt. Všude stejné scénáře, stejné stížnosti, stejně protivné chování.
Pokaždé, když jim někdo ustoupil, se ale ujišťovali v tom, že tato strategie funguje. Nabírali zkušenosti a šli dál a dál a dál. Až narazili. Že moudřejší ustoupí je sice rozumné řešení, ale má hold i svá úskalí. Tentokrát už bylo potřeba přestat ustupovat a říct ne. Samozřejmě jim to není příjemné a jen tak to neskončí, ale ustupování už tentokrát nepomůže.
Jak už jsem psala, nejsem z těch, kdo by podobné věci potřeboval všude vyprávět nebo psát veřejně, o tohle jsem se ale podělit chtěla. Vím totiž, že vulgární zastrašování, stížnosti a předžalobní výzvy jsou jejich velká kratochvíle, kterou znepříjemňují život spoustě slušných lidí. A že navíc nejsou jediní. Možná i vy takové lidi ve svém okolí máte, ustupujete jim, skřípete zuby, ale bojíte se, aby z toho nebyl nějaký průšvih. Jo já se také bála, neříkám, že ne. Ale pak jsem to vyřešila tak, jak si situace žádala – vzala jsem si advokáta. Ten mi vysvětlil co a jak a ujistil mě, že můžu být v klidu. Samozřejmě jsem před tím googlila, ptala se v různých skupinách apod, ale mít vedle sebe opravdu odborníka, který mi i lidsky sedne a věřím mu, je úplně něco jiného.
Tím chci jen říci, abyste se nebáli. Umět říci Ne a hlídat si své hranice je v dnešním světě často velmi obtížné. Mluvila jsem o tom v jednom svém videu, protože nám to často dělá potíže i v komunikaci se psy. V komunikaci s lidmi je to ale nakonec stejné. Já jsem strašně ráda, že jsem to ne řekla a že ho říkám dál. Nepotřebuji na ně nijak útočit, nebo si vylévat zlost ( i když bych občas opravdu chtěla), ale potřebuji umět říci ne a stát si zatím tam, kde už by to překračovalo mou hranici.
Podobné Ne jsem řekla i velkému množství pokoutníků, kteří se rozhodli strávit letošní zimu u nás, a koupila do každé místnosti plašičku na pavouky do zásuvky. Od té doby jsem potkala jen jednoho a už nebyl příliš akční.
No a pak jsem si za odměnu koupila nové auto. Vždy jsem měla auta ojetá a to poslední se snažím vyměnit už 4 roky. Rozumím tomu ale asi jako koza petrželi a jediné, co vím je, jak velký potřebuji kufr, aby se mi tam vešla klec na psy. Ojetá auta, která ještě chvíli vydrží už dnes ale nestojí desítky tisíc, ale stovky a stejně do nich bude ještě potřeba hodně investovat, proto jsem se nakonec rozhodla ( po 4 letech, rozhodnost je totiž má silná stránka) koupit raději nové a splácet, než ojeté a opravovat.
Spadl mi při tom obrovský kámen ze srdce, že už mám to vybírání a rozhodování konečně za sebou, a navíc je to auto, o jakém jsem vždy snila a zároveň nikdy nedoufala, že bych něco takového skutečně mohla mít. Ale k čemu jinému by naše sny byly, než k tomu, abychom si je plnili?
Hledáte další informace z trénování a výchovy psů?
Napište mi svou e-mailovou adresu a já se vám ozvu s pravidelnými novinkami.
