Kastrace je jedno z nejčastěji doporučovaných řešení problémového chování. Velmi často ale nedopadá tak, jak bychom si představovali a i když změny nastanou, nejsou vždy k lepšímu. Já pro vás mám vyprávění dvou klientek, které nechaly své psy ze zdravotních důvodů kastrovat. Jedna chirurgicky, druhá pomocí kastračního čipu. A tady se podělily o své zkušenosti.
Věrka a Dixi, americký stafordšírský teriér, 5,5 roku starý samec.
Od puberty měl problémy s krvácením z penisu a opakujícími se záněty předkožky. Po konzultaci na veterině nám bylo řečeno, že příčina je hormonální, a že pokud se stav neupraví po dosažení dospělosti, muselo by se přistoupit ke kastraci. Dixi někdy krvácel minimálně, jindy hodně a často, zejména v době, kdy bylo kolem víc hárajících fen. Když mu bylo 4,5 roku, veterinář se přiklonil ke kastraci. V té době měl Dixi už i nález na močovém měchýři a na prostatě. S veterinářem jsme se domluvili, že napřed zkusíme chemickou kastraci, tedy zavedení kastračního čipu, abychom si před nevratnou chirurgickou kastrací potvrdili, že se problém skutečně odstraní. Po několika týdnech, když čip začal působit, se Dixiho stav upravil. Krvácení téměř ustalo. Čip měl působnost půl roku, fyzická kastrace se tedy naplánovala na konec tohoto období.
Během chemické kastrace se Dixi změnil. Najednou to byl jiný pes. Vůbec jsem nerozuměla jeho chování. Procházky s ním byly o nervy. Neposlouchal, „neslyšel“, choval se jako štěně, puberťák, trdlo a hlupák současně. Byla jsem z jeho chování nešťastná. Unavená psychicky i fyzicky. Každá vycházka byla po všech stránkách vysilující, ale i pobyt doma byl náročný. To nebyl Dixi, kterého jsem znala, to byl podivný, neznámý tvor, se kterým se téměř nedalo žít. Špatně se to popisuje, bylo to jako několikanásobné ADHD. Nebo jako kdyby se mu v hlavě náhle něco nějak podivně přesmyklo.
Bylo to tak náročné, že jsem asi po 2 měsících začala uvažovat, co budu dělat dál, kdyby měl takto zůstat napořád. Byl to úplně jiný pes, ke kterému jsem marně hledala vztah. Byl jakoby myšlením jinde, nepřítomný. Nebyl se mnou a já k němu nemohla najít cestu. Bylo to strašně náročné.
V listopadu, den po Dixiho 5. narozeninách, jsme jeli na klasickou – chirurgickou kastraci. Měla jsem trochu strach, jak Dixi bude vše snášet a jestli se u něj neobjeví pooperační komplikace. Ale vše proběhlo naprosto skvěle.
A jak se po kastraci změnil? Dost… Ze sebevědomého, hrdého psa se stal trochu ustrašeneček – otáčí se po každém zvuku, občas se i leká. Chová se jinak ke psům. Je vidět, že mu ubylo sebevědomí – v některých případech má častěji potřebu utéct, jindy se ježí i u menšího psa. Nikdy nevyvolával sám od sebe konflikty. Dnes je trošičku nevyzpytatelný, dopředu nevím, kdy bude chtít od druhého psa utéct a kdy bude naježený čekat na jeho reakci, aby v případě nesprávného chování po druhém psu vyjel. V posledních týdnech se stává, že když vidí na větší vzdálenost psa, zůstane strnule stát a pozoruje ho. Dřív by se jen podíval, okamžitě situaci vyhodnotil s tím, že druhý pes mu za víc nestojí, a šel by dál.
Také se zdá, že ho při kastraci zkřížili s labradorem. Dixi měl vždycky rád jídlo, ale od kastrace má potřebu sežrat vše, co by mu kdo dal, nebo co najde venku. Nepohrdne opravdu ničím. Skočí po papírovém ubrousku stejně jako po kelímku od nějaké pomazánky, zhltne zajímavě vonící listí, a o zbytcích jídla, kterých se na sídlišti najdou spousty, ani nemluvím. Bezprostředně po kastraci byl opravdu jako popelnice na nožičkách. Dnes je situace lepší, ale i tak musím mít oči pořád na stopkách a pozorně sledovat, jestli očichává zajímavý pach jiného zvířete nebo nějaké „dobroty“ schované v trávě.
S jeho větším apetitem a nedostatkem testosteronu souvisí i snadné přibírání na váze. Takže jsme změnili granule a snížila jsem krmnou dávku. Brzy po kastraci ztratil osvalení. Ty jeho krásně vyrýsované svaly hlavně na nohách „změkly“, zaoblily se. I při zachování stejné váhy najednou vypadal tlustě.
Po kastraci je také tulivější a línější. Dříve jsme na procházkách pobývali několik hodin denně, dnes se vejdeme většinou do 2 hodin. Sám po půl hodině míří k domovu. Jako by se celkově zpomalil. Jako by se mu ubrala energie. Nejen že se zpomalil fyzicky, ale i mentálně. Opakuju i notoricky známý povel několikrát, než mu docvakne. Bull není bordera, to vím, ale ve srovnání s tim, jak reagoval před kastrací, je teď opravdu pomalejší.
Změny po kastraci:
- je celkově klidnější, ale jako by zestárnul
- je tulivější, mazlivější
- je línější, spokojí se s kratšími vycházkami
- je žravější, má sklony k tloustnutí
- začal venku požírat věci, kterých si všímal naposledy jako štěňátko (kapesníčky, větve, občas zkoumá kamínky,…)
- výrazně se mu zjemnila srst, působí někdy až plstnatě
- trochu se zmírnilo teritoriální chování (značkování, hrabání packami po vyčůrání)
- problematičtější vztah se psy – pro ostatní psy už není pes, a ti mají tendenci se k němu chovat jako k feně (chtějí ho obskočit); to může snadno vést ke konfliktům, protože on o to samozřejmě nestojí
- jinak řeší psy – je nejistější, výrazně méně sebevědomý, z hrozícího konfliktu většinou utíká, ale není to o tom, že kdyby si na něj nějaký pes dovoloval, že by se vyhýbal rvačce; zároveň bázlivost občas zvyšuje jeho agresivitu
- je méně poslušný, chová se trochu jako v pubertě, občas „neslyší“ nebo „slyší“, až když chce; komunikace s ním a vyžadování poslušnosti stojí víc práce a důslednosti
- je tvrdohlavější, snaží se víc si prosazovat svoje názory (např. na křižovatkách, když chce jít jinudy než já, sedne si a nechce se hnout ani při tahu za vodítko
- víc štěká – do kastrace štěkal jen výjimečně nebo jen v určitých situacích, dnes štěká častěji
Jsem ráda, že kastrace vyřešila zdravotní problémy, že Dixi už nekrvácí, nález na močovém měchýři i prostatě se vrátil do normálu a zánět předkožky se již neobjevil. Věřím, že se nám vyhnou i možné zdravotní problémy spojené s kastrací, s absencí pohlavních hormonů.
Sama bych se pro kastraci psa „jen tak“ nerozhodla. Myslím si, že kdyby příroda chtěla, aby pes žil bez pohlavních hormonů, že by to i zařídila. Dixi, kdyby to zdravotní důvody nevyžadovaly, by kastrovaný nebyl. Ale proti zdravotním potížím jsou změny, které kastrace přinesla, minimální.
Sandy a Tristan, zlatý retrívr, 8 let
Tristan dostal prvý kastračný čip v roku 2023 ako päťročný, keď mu pri preventívnej prehliadke našli krv v moči, a zistili zväčšenú prostatu. Ako prvé mi ponúkli kastráciu, čo som radikálne odmietla, a žiadala som iné riešenia. Navrhli mi liečbu liekom Ypozane (tablety), alebo kastračný čip. Vybrala som si kastračný čip ako najmenšie zlo.
Po aplikácii čipu sa prvé dva týždne nedialo takmer nič, a potom Tristan začal žrať zo zeme, aj keď sme to už mali zvládnuté na 100 %. Stačil povel, a prestal, ale zrazu to neplatilo. Znova začal utekať, neprichádzať na privolanie, ako keď bol v puberte. Zaujímalo ho všetko, len ja nie, kým som nemala v ruke hračku s prísľubom hry.
Tri mesiace po aplikácii čipu sa mal už ukľudniť, ale začal vonku systematicky vyhľadávať jedlo, spomalil tempo na prechádzkach, oveľa viac čuchal, a ak som sa chcela niekam dostať, musela som ho za sebou ťahať. Čuchal tak intenzívne, akoby tam bolo niečo extra, len aby nemusel chodiť. Nie preto, že by nevládal, nechcelo sa mu. Ochota ísť niekam sa zvyšovala, keď sme išli na jeho obľúbené miesta, napríklad k vode – tam bol schopný dotiahnuť ma po bruchu. Takže ak som chcela, aby išiel, musela som mu sľúbiť minimálne, že sa pôjdeme hrať, a išiel ako namydlený blesk.
Zmeny na osobnosti som nezbadala. Stále bol rovnako sebavedomý, na psov/feny reagoval tak, ako predtým, a takisto ho zaujímali všetky fenky, viac tie háravé, bol schopný ich stopovať, to sa nezmenilo. Slintal rovnako, ak nie viac. Akurát snáď doma to háranie tak veľmi neprežíval. A možno viac riešil, či je vonku tma, bol ostražitejší.
Odkedy sme na BARF strave, nestalo sa mi, že by odmietol jedlo, tak neviem posúdiť jeho prípadné nechutenstvo v období hárania. Ale určite po aplikácii čipu mal do jedla väčšiu chuť, a zdal sa byť stále hladný. Stravu som mu upravila, a mierne zmenšila dávky, ale nie tak, aby stále cítil hlad. Bolo treba dávať veľký pozor, aby nepribral.
Extrémne sa mu zhoršila srsť, oveľa viac pĺzol, na nohách mu začala rásť šteňacia srsť. Vyčesávať ho bolo treba niekoľkokrát denne.
Aktivita, až na prechádzky, ktoré ho nudili bola taká šteňacia. Bavili ho hry, bol vždy pripravený učiť sa, a učil sa stále veľmi rýchlo. V komunikaci se psy problém neměl.
Nemôžem povedať, že by sme si v čase, keď mal aktívny čip nerozumeli, len sme nemohli chodiť. Vytáčalo ma, že kamarátka s yorkšírom nás vždy musela čakať, lebo Tristan musel čuchať, čuchať, čuchať a čuchať. Jednoducho nemal záujem ísť. A vonku sa tváril, akoby mal sto rokov, chodil so sklonenou hlavou, úplne vážny.
Ožil len, keď sme niekoho stretli, alebo malo nasledovať niečo čo ho bavilo. Inak boli prechádzky utrpením.
Najhorší príznak nastal po roku, a to problémy se vstávaním. Cvičila som s ním, mal dosť aktivity počas hier, ale zoslabli mu svaly. Vyšetrenia kĺbov boli v poriadku. Skloňovala sa aj možnosť, že to robí schválne, ale to si nemyslím. Stačí pár dní oddychu, a je v pohode.
Keď čip začal strácať účinnosť, vrátila sa mu puberta. Ale taká roztomilá. Začal byť veselší, prechádzky ho začali baviť, doma nevedel obsedieť, stále by niečo robil. Akoby bol veľmi dlho niekde zatvorený a ja som ho znova pustila von. Užívala som si to. Potom znova dostal čip, a radosť zo života sa stratila.
Aktuálne sme stále bez čipu, užívam si každú chvíľu. Správa sa ako keď mal dva roky, je plný energie, radosti zo života, všade chce byť včera, všetko musí prebehnúť očuchať (za behu), zažiť, každého pozdraviť, nechať sa pohladiť… Rozmýšľam, že si kúpim kolieskové korčule, to tempo je pre mňa vražedné. Je jedno kam ideme, hlavne dopredu a bežíme.
Zhrnutie
- zmenšená prostata
- zhoršenie ochoty chodiť
- pri chôdzi sa hrbil so sklonenou hlavou (len ak sme nešli na zaujímavé miesto)
- aby išiel, musela som ho ťahať, držal sa vždy za mnou
- neustály pocit hladu
- vonku začal znova žrať odhodené jedlo
- nevyhnutná kontrola príjmu potravy
- strata chuti do života (znudený na prechádzkach)
- obťažovanie psami pri stretnutí (toto Tristan zvládal)
- zhoršenie kvality srsti
- zvýšené pĺznutie
- problémy pri vstávaní
- znížená ovládateľnosť (mne stačilo trocha prísnejšie povedať, a poslúchol, ale musela som byť ostrejšia)
- v tme bol ostražitejší
- trucovitosť na prechádzkach (častejšie sa zaťal, ak som smer vybrala tak, že chcel ísť inou stranou)
Aktuálně je Tristan dle zpráv od majitelky bez čipu, jeho zdravotní stav se upravil a zkusí to dál bez něj. Tato možnost návratu k normálu je pro mě u čipu velmi zajímavá oproti kastraci chirurgické, kde už se stav vrátit nedá.
Co si myslí o kastraci trenér psů?
U obou těchto psů proběhl jiný typ omezení pohlavních hormonů a i výsledky se v něčem lišily. To je ale typické i pokud bychom se bavili pouze o chirurgické kastraci. I tak jsou někteří majitelé nadšení, protože změny v chování jsou přesně tím, co si od toho slibovaly. Jindy se původní problém zmírní, ale objeví se jiný, nebo se dokonce zhorší i původní problém, kvůli kterému ke kastraci přistoupili.
Tam kde se kastruje ze zdravotních důvodů často není na vybranou a se změnou se zkrátka musíme smířit. Pokud je ale kastrace doporučena jako řešení problémového chování, měli bychom si to vždy dobře rozmyslet. Dost možná to vůbec nedopadne tak, jak bychom si přáli.
Po kastraci dochází (v rámci týdnů, není to okamžitě) k poklesu samčích pohlavních hormonů, což samozřejmě mění chování psa. Ne vše je ale řízeno právě těmito hormony a ne vše se změní tak, jak bychom si přáli. Některé chování má už pes naučené a bude v něm pokračovat, ať už ty samčí hormony má nebo ne.
Kdy kastrace pomůže a kdy se problém jenom zhorší?
Utíkání
Někteří psi po kastraci zleniví a utíkat přestanou, jiní v tom budou směle pokračovat dál, protože už mají chování zažité a k útěku je nemotivovala jenom snaha dostat se za fenami. Nezřídka psi i po kastraci feny aktivně vyhledávají a jsou v tom stejně nebo dokonce více aktivní, než před zákrokem. Velká část psů chce i po kastraci krýt, pokud jsou v kontaktu s háravou fenou, zvláště pokud byli kastrování až v dospělosti. Podobně majitelka Tristana nezaznamenala v touze po fenách výrazné změny.
Agrese
U té bývá kastrace doporučována velmi často a ano, může psa velmi zklidnit. Je ale velmi důležité předem určit, proč se tak pes chová. O skutečně agresivním psu mluvíme v situaci, kdy pes zcela přirozeně řeší konflikty agresí. Je to pro něj velmi snadné chování, které volí automaticky. To neznamená, že vraždí vše kolem, ale do agrese jde velmi snadno. Ten může po kastraci také zlenivět a v konfliktních situacích zůstávat klidnější a hledat jiná řešení. I tak to ale pravděpodobně bude chtít hodně tréninku a managementu z naší strany. Pro takového psa je agresivní chování přirozeným chováním a samotná kastrace to vždy nezmění.
Horší ale je, že velká část chování, která označujeme za agresivní, je prvotně motivováno strachem, kdy už si pes připadá zahnaný do kouta a musí situaci řešit agresí. Tady kastrace problém pravděpodobně hodně zhorší. Odebrané samčí hormony sníží psovi už tak malé sebevědomí a on se bude bát ještě mnohem víc. Tady byste měli být opravdu, opravdu opatrní a dobře kastraci zvážit.
Ve výše uvedených příkladech obě majitelky popisovaly zvýšený strach a obezřetnost u kastrovaného psa. U Dixiho v kontaktu s jinými psy, u Tristana to bylo v jiných situacích
Značkování
U značkování – především toho domácího, které nám vadí nejvíce – je výsledek nejistý. Někdy kastrace pomůže, jindy ne. Zvláště pokud už má pes chování zažité. Možná prostě neví, že doma se nečurá a bere už to stejně jako by byl venku. Někdy je močení projevem stresu a úzkosti. My ve stresu také chodíme více na záchod. To kastrace nevyřeší a je třeba pracovat se skutečnou příčinou.
Celkové zklidnění
Na to většinou kastrace pomůže, ale přesto to často dopadne jinak, než bychom chtěli. Pes se totiž někdy zpomalí až příliš. Pokud máte doma divočáka, zní to jako sen, ale ani s příliš klidným psem to není úplně sranda. Oni totiž spolu se zájmem o okolí ztratí zájem i o spolupráci s námi. Většinou se zvýší zájem o žrádlo, někdy ale tak, že pes, který byl venku dobře ovladatelný, najednou utíká, aby mohl někde něco sežrat. Jindy sice má zájem o pamlsky, které mu nabízíme, ale přemýšlet nad tím, co ho učíme, se mu už moc nechce.
Konflikty mezi psy
Ani tady nemusí kastrace jednoznačně pomoci. Kastrovaní psi voní jinak. Často si je ostatní psi pletou s háravými fenami, což jim vůbec nemusí být příjemné. Měla jsem klienty se psem, kterého často jiní psi provokovali do konfliktu a on do něj šel. Po kastraci s tím ostatní psi přestali a tím přestali i konflikty. Nevadil mu ale přátelský zájem ze strany ostatních psů. Moji vlastní psí kluci si o kastrovaném psu mé sestry vždy nejprve mysleli, že je to háravá fenečka a hrnuli se k němu. Jak si čichli z blízka, zjistili, že to teda fenečka není a jejich zájem opadl. V obou případech to tedy bylo bez problémů. Pokud by ale kastrovanému psu vadil už ten první zájem, nebo pokud se ho pak druhý pes snaží nakrývat – jako v případě Dixiho – problém to bude.
Stejně tak bývají často problémy s kastrovanými psy, pokud je máte doma společně s nekastrovanými. Tam se někdy nekastrovaní psi začnou chovat agresivně a je potřeba kastráta ze skupiny oddělit.
Kvalita srsti
Zní to možná jako drobnost, ale zhoršení kvality srsti bývá hodně časté a je potřeba počítat se zvýšenou náročností v péči o psa.
Závěrem
Samčí hormony neovlivňují pouze sexuální chování a reprodukci, ale i řadu dalších pochodů v těle, a jejich odstranění nebo omezení může mít i další negativní následky na život a zdraví vašeho psa. Pokud jde o řešení zdravotních problémů, kde je kastrace nezbytná, tam není mo co řešit. Velmi často je ale doporučována jako takový všelék na agresi, strach, utíkání, značkování a spousty dalších problémů a tam je opravdu dobré být obezřetný a dobře tento krok zvážit. Ne jen že jsou zde rizika spojená s operací jako takovou, ale ani ty výsledné změny v chování vůbec nemusí být k lepšímu.
Proto za sebe ani nefandím automatickému vyžadování kastrace u adoptovaných psů. Chápu proč to některé útulky a spolky po majitelích chtějí, jde o prevenci množení. Často jsou to ale psi bázlivý, kteří mají problém se sebevědomím a u nich kastrace může nadělat spousty problémů do budoucna.
Pokud i vy uvažujete u svého psa o kastraci, určitě dobře zvažte, zda jste připraveni na změny, které takový zákrok způsobí. A pokud jen hledáte možnost, jak řešit problémové chování, zkuste se nejprve obrátit na zkušeného trenéra, než na veterináře.
Hledáte další informace z trénování a výchovy psů?
Napište mi svou e-mailovou adresu a já se vám ozvu s pravidelnými novinkami.
