Socializace je evergreen pejskařského světa. Určitě už jste o ní slyšeli. Psa je potřeba socializovat, začít ideálně už od štěněte, můžete chodit na socializační lekce a procházky… Co to ale ta socializace vlastně je a jak na ni správně? A především, jak se vyhnout chybám, které povedou k přesnému opaku, než jakého jsme chtěli dosáhnou
Co je socializace psa a proč je důležitá?
Psi jsou sociálně žijící tvorové. To znamená, že často žijí ve dvojicích či větších skupinách. A jako takoví spolu musí umět dostatečně komunikovat. Pro většinu zvířat (a lidi nevyjímaje) je přirozené projevovat určitou míru agresivity vůči příslušníkům stejného druhu. Eliminují tím konkurenci ve získávání potravy i rozmnožování. Pokud ale žijí ve skupině, musí umět s touto agresivitou pracovat tak, aby dokázali eliminovat konkurenci, ale zároveň spolupracovat se svými druhy a čerpat výhody z života ve skupině. Musí mít tzv. sociální dovednosti.
Část těchto dovedností je vrozená, část se učí během života. A tady nastává první zádrhel. K tomu, aby se naučili správně chovat, potřebují někoho, kdo je to naučí. Potřebují zažívat ta správná setkání a správné interakce, které jim pomohou naučit se vše potřebné. My sami jim svým chováním můžeme hodně pomoci, ale nenaučíme je vše. Na to potřebují jiné dospělé psy, kteří už to umí.
Druhým velkým problémem je to, že stejně jako se učí být sociální a správně komunikovat, mohou se naučit komunikovat špatně, nebo dokonce se odnaučit některé z dříve osvojených vzorců chování, které se jim podle jejich zkušeností nevyplatí. A to bohužel i u těch, které jsou v psí komunikaci velmi důležité a potřebné.
Pokud mají špatné zkušenosti ze socializace s nevhodnými psy, mohou dojít k poznání, že s těmito psy se určitý tip komunikace, nebo dokonce komunikace obecně, moc nevyplatí. A to pak přenášejí i do setkávání s dalšími psy a vzniká problém.
Zní to příliš abstraktně? Představte si tzv. vlčí děti, které vyrůstají bez kontaktu s dalšími lidmi. Sami se nenaučí chovat, mluvit, často ani chodit a pohybují se po čtyřech. Natož aby uměli něco z toho, čemu říkáme slušné chování. Nebo běžnější příklad: Děti, jejichž rodiče často křičí a neumí dobře regulovat své emoce, se to nebudou mít od koho naučit a budou se v mnoha situacích chovat velmi podobně.
Kdy začít se socializací psa?
Socializace štěněte začíná už v době, kdy je u matky. Od ní se učí první vzorce chování, vytváří interakce se sourozenci, matkou a případně i dalšími dospělými psy a velmi silně si tyto první zkušenosti vžívá. Pokud bude chování matky v něčem nestandardní a štěně bude mít možnost toto chování zažít, například silný strach z cizích lidí, přijme ho jako normu. Jako základní způsob chování a bude velmi těžké s tím v budoucnu pracovat.
Po příchodu do nového domova pak socializace pokračuje. U štěňat v tomto období navíc probíhá velmi rychlé učení a to znamená ne jen výhody, ale i nevýhody. Pokud si tady štěně zažije něco nepříjemného, bude si to velmi dobře pamatovat i do budoucna.
Kdysi jsem měla klientku s fenkou dobrmana, která se už jako štěně strašně bála každého psa i na velkou vzdálenost. Zároveň jsem znala i chovatelku, od níž štěně pocházelo, která ale říkala, že u ní štěně nikdy toto chování neprojevovalo. Noví majitelé zase tvrdili, že se takto chová od první chvíle, co ji přivedli domů. Až později jsme se dobrali k tomu, že když si přivezli štěně domů a chtěli ho seznámit se starším yorkshírským teriérem, kterého už doma měli, starší pes ve strachu na štěně škaredě vyjel. Nic se nestalo a z pohledu nových majitelů to byla jen drobnost. Pro štěně to ale byl velmi silný zážitek a zadělali si tím na problémy na dlouho dopředu.
I když o socializaci se mluví především ve spojitosti se štěňaty, můžeme socializovat i dospělého psa. Musíme ale počítat s tím, že ten už se něco naučil a nebude se tak snadno učit nové věci, jako štěně. Náprava zanedbané socializace tak potrvá déle. Obecně se ale psi učí po celý život, takže se na tom vždy dá nějakým způsobem pracovat a vše zlepšovat.
Jak správně socializovat psa?
Tím nejdůležitějším bodem je, nedělat to bezhlavě. Socializace není jenom o tom brát psa mezi jiné psy, lidi a do nových situací třeba ve městě, hromadné dopravě a podobně. My se musíme především dívat na to, co se při tom pes učí a jak se cítí. Od toho se odvíjí výsledek naší snahy. Pokud bude cítit strach a nejistotu, bude se učit bát a zaděláváme si na problémy v budoucnu. Pokud se naopak bude cítit dobře, je to super a přesně ta zkušenost, kterou pro něj chceme.
Proto je pro nás klíčová dovednost čtení řeči těla našeho psa. My sami totiž nemůžeme říci, jak se bude pes v dané situaci cítit. Můžeme něco předpokládat, konečné slovo má ale pes sám. Představte si, že máte vy sami silný strach z pavouků. Já ale ne a chci vás naučit se pavouků také nebát. Nemůžu v takové chvíli posuzovat váš strach podle sebe, nebo podle toho, že já si myslím, že bát se pavouků je hloupost. Musím pracovat s vaším strachem a třeba se vás na začátek zeptám, jestli vám vadí i malí pavouci, nebo třeba fotografie pavouků, videa apod. A s tím pak začneme.
Podobně nemůžu strach psa posuzovat podle toho, že já si myslím, že se nic špatného nestalo. Já si mohu myslet co chci, ale na pocitech mého psa to nic nezmění. Ale pojďme si to představit v praxi.
Nejčastější chyby při socializaci
Na řadě cvičišť nebo psích hřišť se setkáte s tím, že tam volně pobíhá rozličná skupina psů ve společné hře. Tak tam v dobré víře vezmete své štěně nebo i dospělého psa, abyste ho socializovali. Co se může stát?
Pokud budou ve skupině klidní, vyrovnaní dospělí psi, nebo třeba i nějaký mladší raubíř, ale také zodpovědný dozor, ať už v podobě psa nebo znalého člověka, může tam váš pes získávat ty nejlepší zkušenosti a dovednosti. To se ale popravdě stává zřídkakdy.
Další možností je, že tam budou psi větší nebo temperamentnější než je ten váš. Budou si chtít hrát, nebo nakrývat fenku apod. a nenechají se zastavit. Váš pes se bude snažit komunikovat, že jsou příliš intenzivní, že on potřebuje více prostoru a klidnější zacházení, ale nebude dostatečně průbojný na to, aby ho brali vážně. Místo toho si oni dál pojedou svou a na jeho námitky nebudou brát zřetel.
Co se naučil? Bát se, protože ostatní s ním zacházejí tak, jak mu to není příjemné. A zároveň, že jeho snaha o to se v klidu dohodnout, nefunguje. Že to buď má vzdát, nebo být histerický. To už ale většinou vadí i nám a začínáme toto chování u svého psa trestat, aniž bychom si uvědomili, proč k němu došlo a s čím má náš pes problém. To způsobí další frustraci a problémy s chováním se rychle prohlubují.
Může to být ale i naopak. Váš pes je ten silnější nebo temperamentnější, který si chce hrát, skákat po fenkách nebo si na někom honit ego. Druhý pes se ho snaží svou komunikací zastavit a prosí o více prostoru a klidnější zacházení. Váš je ale rozjetý, chce ve své hře pokračovat a vzhledem k jeho temperamentu nemá druhý pes šanci ho zastavit. Tak si dál jede svou. A učí se šikanovat a nerespektovat potřeby ostatních. Prostě proto, že mu to vychází. Pro něj je to zábavná hra a že se to druhému psu nelíbí, no a co.
Čím častěji si pak pes toto chování zažívá – ať už je to strach nebo naopak možnost nerespektovat ostatní, tím spíše k němu sklouzne i příště. Proto se někteří psi bojí už z dálky a vlastně neřeší, jak se k nim druhý pes chová. Mají už své zkušenosti. Pokud nás pokouše cizí pes, nebo vážně poraní našeho psa, také příště při setkání se psem na volno budeme už automaticky předpokládat, že se situace může opakovat.
Jiní jdou naopak automaticky do toho, že nerespektují komunikaci ostatních. To se stává především u větších psů, kteří ještě nezažili, že by někoho respektovat museli. Takovým chováním ale snadno vyvolají konflikt.
Pokud nevíte, jak rozeznat, kdy si psi skutečně hrají a kdy si hraje jen jeden a druhého do toho nutí, podívejte se na toto mé video, kde vše vysvětluji.
Co s tím?
V první řadě potřebujete svému psu zajistit takový kontakt, ve kterém mu bude dobře a bude se od druhého psa učit správné chování. Obecně je ideální vyrovnaný dospělý pes, který umí dostatečně důrazně komunikovat své hranic, pokud je to potřeba, ale nejde do zbytečných emocí. To znamená, že řekne druhému psu: Dost! Tohle mi dělat nebudeš! Ale jakmile s tím druhý pes souhlasí, uklidní se a nepotřebuje to nijak dál řešit. Vše je v pořádku.
Zároveň by neměl vašeho psa nutit do kontaktu s tím, že on chce, ale naopak umět respektovat, že váš pes nechce a necítí se v tom dobře. Takový klidný a vyrovnaný pes, ho nejsnáze dostane do kontaktu a naučí ho správné chování.
Problém může být, pokud už tam je nějakým způsobem zanedbaná socializace psa, nebo špatné zkušenosti. Pokud se váš pes bojí – a to se může projevovat jak tím, že od psa utíká, tak i tím, že na něj útočí a snaží se ho zahnat – je potřeba přidat práci se vzdáleností. Učit ho zvládat setkání s velkým rozestupem, kde získává příjemnou zkušenost. To strašidelné setkání sice proběhlo, ale bylo v pohodě.
Podobně jako kdybych vás zase odnaučovala toho strachu z pavouků. Musím nejprve najít to, co vás děsí jen trochu a na to vás zvyknout. Možná to bude jen zdařilý obrázek, fotka nebo video, na které se budete dívat občas, chvilku z dálky. Až už vám to bude připadat v pohodě, můžeme vzdálenost zkrátit. A až vám pavouk na videu nebude vadit, přejdeme na živého, který ale zase bude dál od vás. Pokud vás práce se vzdáleností zajímá více, mluvím o ní i v tomto videu.
Nebo naopak je váš pes až příliš hrr do kontaktu a jde do něj s takovou mírou nadšení a radosti, která ostatní psy děsí. V takovém případě potřebujete především psychicky, často i fyzicky silného psa, který tuto intenzitu ustojí a dokáže daného psa poslat do patřičných mezí.
Nebo si ho můžete nechat na vodítku a druhého psa pustit na volno. Ten pak bude mít možnost přijít blíž, když bude váš pes klidný, a odběhnout mimo jeho dosah, když se příliš rozdovádí. Tím mu ukazuje, jak se má chovat, aby si s nim ostatní chtěli hrát a čim je naopak odradí. Tahle zkušenost je super i v případě, kdy má váš pes oblíbený styl hry, který málokterému jinému psu sedí. Například hodně štěká, nebo chce jít do tvrdšího souboje apod. Díky těmto interakcím, kdy je na vodítku, se může naučit hrát si i se psy, kteří by se ho jinak báli a utíkali před ním.
Co je na socializaci to nejdůležitější?
Každý pes je jiný a stejnou situaci může každý vnímat jinak. Některý miluje řeckořímské zápasy a hru s druhým zápasníkem si skvěle užije. Jiného to může děsit. Některému stačí jen malé upozornění od ostatních, aby se nechoval příliš zbrkle a divoce a bude to respektovat, jiný bude potřebovat hodně rázné upozornění od někoho dostatečně důrazného, jinak se nikdy nenaučí brát své okolí vážně. Proto je pro nás velmi důležité opravdu si všímat, co se v konkrétní situaci děje a co se náš pes učí. Jenom podle toho můžeme rozhodnout, zda v tom chceme pokračovat, protože je to ku prospěchu věci, nebo ne.
Pokud bych vám ale přeci jen měl dát jednu konkrétnější radu, tak jděte na společnou procházku. Stačí s jedním psem. Skupina může být pro nezkušeného psa z počátku příliš náročná. Skutečně ale jděte. Nestůjte na místě, nečekejte, jak si psi budou hrát, ale jděte. Tím se interakce mezi psy naředí zkoumáním nového prostředí. Zbrklý a hektický pes se více uklidní, ten bojácný získá více klidu a prostoru a vše bude probíhat klidněji. Procházky se hodí jak pro štěňata, tak pro dospělé psy a i ti, kteří by si jinak nerozuměli, se tam snášejí lépe, než pokud jen stojíte na místě a čekáte, co se mezi psy bude odehrávat.
Chcete více tipů pro správnou výchovu a výcvik svého psa? Přihlaste se níže k doběru mých newslettrů, ve kterých vás upozorním na nové články videa, i pravidelné online minikurzy zdarma, které 3x ročně pořádám. A pokud chcete řešit konkrétní situaci svého psa, nabízím i online individuální konzultace. Více se o nich dočtete zde: https://www.ozzoteam.cz/naucte-se-rozumet-svemu-psu/.
Hledáte další informace z trénování a výchovy psů?
Napište mi svou e-mailovou adresu a já se vám ozvu s pravidelnými novinkami.
