A teď nemyslím, jestli ho z pohledu vás nebo vašeho okolí potřebuje, ale jestli on sám chce? Ne, jestli ho baví, nebo nebaví, jestli je snadné motivovat nebo ho zajímá jen čuchání a hraní s jinými psy, ale jestli se on sám chce učit a být učen?
Nás většinou nebaví škola, nebo některé předměty. Přesto asi většina z nás uzná, že část toho, co jsme se ve škole naučili, nám nějakým způsobem přineslo prospěch. Možná si nepamatujeme všechny ty datumy, literární díla a taxonomické zařazení medojeda kapského (savci, šelmy, kunovité), ale pár věcí jsme se snad naučili. Jakých, to záleží především na konkrétních učitelích. A stejně tak bude záležet na nás, při trénování našich psů.
Proč je pro nás důležité cvičit psy?
Na to je asi jednoduchá otázka – aby nás poslouchali. Co to ale znamená? Jak moc by nás měli poslouchat? A co vlastně chceme, aby uměli?
Teď bych mohla začít vyprávět o tom, k čemu všemu se psi dnes trénují, jako je záchranařina, asistenční výcvik, vyhledávání drog, kůrovce nebo i říje u hospodářských zvířat a spousty dalších fantastických věcí. Budeme ale mluvit o těch úplně obyčejných psech v obyčejných situacích. Těch, které máme doma vy nebo já, a i když třeba mají i nějaký speciální výcvik, mají i obyčejný život, který tvoří většinu jejich dne. Co chceme, aby uměli?
Já se občas ptám na svém facebooku, co lidé chtějí, aby jejich pes skutečně uměl. Většina odpoví, že hlavně přivolání, nebo klid u zvěře či jiných psů. Když ale zajdeme do detailů, jsou často v tom, co od svých psů potřebujeme, velké rozdíly. Ano, pro mě je opravdu zásadní klid u zvěře a dobré přivolání, protože bydlím v přírodě, denně tu venčím a chci si vychutnávat přírodu i se zvířátky, ne jen hlídat psa. Moje kamarádka má chov koz a od svých psů potřebuje především pomoc při práci s těmito zvířaty a aby uměli spolehlivě uhnout před traktorem, protože ne vždy na ně vidí.
Když jsem měla fenu, která byla před tím hodně týraná, sice jsme také trénovali přivolání a nereagování na zvěř, ale prioritou byla manipulace a zvládání běžných situací, aby nebyla ve zbytečném stresu. K čemu by mi bylo perfektní přivolání, kdybych ji nemohla ošetřit běžná zranění, nebo prohlédnout zuby.
Zkrátka ty priority, jsou často jiné, než si myslíme. Nebo by alespoň měli být.
Když se řekne výcvik, myslíme většinou v první řadě na sebe. Na to, aby život s naším psem byl pro nás co nejjednodušší. Aby přišel na přivolání, my ho mohli pouštět na volno a měl dostatek pohybu, a my ho mohli mít o něco méně. Aby netahal na vodítku, nestrhl nás na zem, nepodklouzly nám na blátě nohy a nebolely nás z něj záda. Aby moc neštěkal, protože je nám to protivné a stěžování sousedů je ještě protivnější. A abychom se ho my nebo naše okolí nemuseli bát.
Co když ale výcvik neslouží jenom nám? Co když by mohl – a za mě je to jediná správná cesta – sloužit i našim psům? Jak?
Proč je pro naše psy důležitý výcvik?
Spousta lidí vnímá výcvik jen jako nutnou buzeraci. Někdo je přesvědčen, že pes je tu od toho, aby poslouchal a podle toho se k němu staví. Jiný naopak vidí ve výcviku spíše týrání a po svém psu toho chce co nejméně. Co si ale o výcviku myslí psi?
Samozřejmě je velký rozdíl v tom, jak je výcvik veden, o tom si ještě povíme později. Pravda ale je, že pes je úplně jiný živočišný druh, než my. Je nucen žít v našem světě, s našimi pravidly a naším pohledem na věc. Ty se navíc v různých krajích opravdu hodně liší. Představte si, že by vás teď někdo odvezl do Číny, předal čínské rodině a nashle. A automaticky by se předpokládalo, že si tam “zvyknete” a naučíte se tam žít. V zemi, kde se všichni chovají úplně jinak. Ne jen že nebudete rozumět jejich řeči a písmu, oni mají i jiné tradice, jiné zásady slušného chování, jiné požadavky a pohled na to, co je a není správné. Třeba jen smrkání na veřejnosti považují za velmi neslušné. Bude tam zkrátka obrovský kulturní rozdíl. A to jste pořád mezi lidmi. Představte si, jak velký rozdíl musí být mezi námi a našimi psy.
Pokud si budete “jen zvykat” bude to pro vás velmi těžké a některé věci se možná nenaučíte nikdy. Na druhou stranu, pokud vás někdo začne učit – ukazovat, vysvětlovat, aktivně se zapojí do toho, abyste pochopili třeba základní slovíčka, dohlédne na vaše chování – bude to mnohem, mnohem snazší.
A to je přesně to, co můžeme dát my svým psům prostřednictvím výcviku. Pochopení našeho světa a naučení se jednoduchých pravidel, díky kterým se budou cítit v bezpečí. Můžeme je naučit nebát se cizích lidí, ani těch s kapucí či deštníkem. Nerozčilovat se kvůli každému zvuku, který uslyší, nebojovat s vodítkem a neničit si krční páteř neustálým taháním, nebát se nepříjemného ošetření, které jim pomůže se uzdravit, a spousty a spousty dalších věcí. To je pro mě naprosto stěžejní součást výcviku.
Co jim výcvik přináší?
Netýká se to ale jen těch úplně zřejmých věcí, vždy je dobré se na to, co psa učím, podívat i z jeho úhlu pohledu a zvážit, co to přináší jemu. Já třeba ráda, moc ráda, učím psy různé triky: válení sudů, otočky, pěkné rovné couvání apod. Líbí se mi to, baví mě to. Ale také mi to zlepšuje spolupráci a porozumění se psem i v učení těch “důležitějších dovedností”, protože už oba víme, co a jak funguje.
Tyhle triky navíc zlepšují pohyblivost a kondici mých psů a protože je nechci trénovat jen pro sebe, ale i pro ně, učím je tak, aby jim přinesli maximum. Otočky a válení sudů je učím na obě strany, ne jen na tu, která je pro ně jednodušší. Protáhnou a posílí si tak skutečně celé tělo. U couvání je učím uvědomit si i zadní končetiny, aby jim to šlo lépe a naučili se lépe pracovat se svým tělem i v jiných situacích apod.
Dnes existuje celé množství psích sportů. Na první pohled by se dalo říci, že tady je to jiné. Není to něco, co slouží psu, ale slouží to pouze jeho majiteli k honění si ega. Může být, ale rozhodně to tak není vždy a být by nemělo. I psí sporty mají v psím pohledu na výcvik své místo.
Přináší velké množství mentální a fyzické práce, díky kterým se pes nenudí a udržuje se ve zdravé kondici. Já, když jsem si pořídila Ozzyho, jsem o žádném sportu ani neuvažovala. Možná jen tak okrajově, “pro zábavu”. Už když mu byl rok, tak nám ale došly ostatní zdroje zábavy a začínali jsme se nudit. Jen procházky a házení míčků bylo málo. Ozzy chtěl něco dělat. Tak jsme museli začít se sportovním výcvikem, poslušností, stopami a speciálními pracemi malých plemen a oba jsme si to zamilovali. Trénovali jsme, zlepšovali se a vyhrávali. Ne kvůli egu, ale kvůli zábavě. Pak jsme zkusili i záchranařinu a to panečku teprve byla zábava! Běhat po lese, čuchat a štěkat na lidi. Co víc si takový pes může přát?
Jeden můj kamarád mi kdysi řekl, že nechce trápit svého psa výcvikem. Tehdy jsem mu na to nic neodpověděla, ale často se k tomu v myšlenkách vracím. Neumím si představit, že bych své psy trápila tím, že bych s nimi necvičila. Denis a Bára nebyli nikdy takoví nadšenci jako Ozzy a nepotřebovali hledat nové zdroje zábavy. Přesto potřebovali naučit spousty věcí, aby se jim v našem světě žilo co nejlépe.
Co skutečně potřebujeme psa naučit?
Co bychom tedy měli ve výcviku svého psa považovat za prioritu? Určitě zvládání každodenních situací tak, aby pro psa nepředstavovali zbytečnou psychickou zátěž. Pokud máte farmu na samotě, bude to uhýbání před traktorem, pokud bydlíte na městském sídlišti, bude to klid při setkání s cizími lidmi, pokud máte malé dítě, tak netahání na vodítku u kočárku nebo třeba odchod na pelíšek, když se mu už kontakt s dítětem nelíbí. A u všech by to určitě měla být základní manipulace a zvládání běžných ošetření, česání, kontrola zubů apod.
Pak jsou to dovednosti, které nám rozvíjí celkovou spolupráci se psem a na kterých pak můžeme stavět přivolání a další běžnou ovladatelnost.
- Sebekontrola, která učí psa zvládat jeho emoce a nenechat se jimi tak snadno ovládat. To slouží jak psu, aby ve své zbrklosti neudělal něco, co nepovede k dobrému konci, tak i nám, protože se nám pak s takovým psem mnohem lépe spolupracuje.
- Ochota do spolupráce s námi, aby ho učení bavilo. Bude to pak mnohem snazší ne jen pro nás, ale i pro něj.
- Návyk na běžné situace a podněty, které nám pak psa nebudou tolik rozptylovat a on u nich zůstane v klidu, nebude se bát nebo zbytečně rozrušovat.
- A také zvládat neúspěch. Psi jsou šelmy, dokážou vytrvat ve svém snažení, i když odměnu – kořist – získají jen málokdy. Ale potřebují se to naučit, stejně jako my.
To všechno jim pomůže zvládat život s větším klidem a nám s učením poslušnosti.
A co potřebujeme pro výcvik naučit sami sebe?
Já ráda říkám, že výcvik není raketová věda a není třeba se ho bát. Má ale svá jasná pravidla, která bychom měli znát. S jejich pomocí bude vše pro psa srozumitelné a předvídatelné. Přesně takový by výcvik měl být.
Mezi pejskaři se velmi často mluví o tom, jestli používat nebo nepoužívat tresty a kdyžtak jaké. Co je ještě přijatelné a co už je příliš a většina lidí na to má svůj názor, který nechtějí jen tak změnit. Bohužel ale často nemají ty znalosti.
Každý rok v lednu spouštím minikurz zdarma Odměny a tresty v životě psů. A když na něj lidi zvu, vyrojí se spousta lidí s tím, že tresty by oni nikdy nepoužili a psa nikdy netrestají. Ale když se jich na to zeptám blíž, ukáže se, že psa občas okřiknou, cuknou vodítkem nebo mu ukážou proutek, aby se choval slušně. Trestají ho, ale neví o tom.
A právě tato nevědomost je za mě mnohem horší, než aktivní používání trestů. Protože my nevíme, co děláme, neumíme s tím pracovat a nejsme pro psa srozumitelní. On tak nemá možnost se trestu vyhnout, protože jednoduše netuší, co po něm chceme. Pokud naopak s tresty umí člověk zacházet a dělá to správně, bude pro psa srozumitelný a ten se trestu snadno vyhne.
Asi nejlépe to vystihla věta jedné mé bývalé klientky před mnoha lety. Měla velkého silného psa, který byl docela zvyklí ji svou silou přehlasovat a odvléci, kam on chce. Navíc rád lovil a občas se pral s jinými psy a neměl úplně zábrany ohnat se i po lidech. Na začátek tréninku jsem jí doporučila řetízkový stahovací obojek. Správně zapnutý je na nestahování, což jsem jí také doporučila, ale hlavně je pevný. Nepruží tolik jako široký nylonový obojek, který používala a který byl pro psa samozřejmě mnohem pohodlnější. Pro ni ale znamenal, že neni schopna, svého psa bezpečně ovládat a nebýt pohromou pro své okolí. A ona mi na to řekla, že raději se psem škubne na nylonovém obojku tak, až udělá salto, než aby mu dala řetízkový obojek.
Místo toho, aby zvolila cestu, která bude bezpečnější a ona tak bude mít víc prostoru pro trénování a učení svého psa, raději zvolila pro svého psa pohodlí, které ale znamenalo spoustu stresu a nepříjmeností pro ni i okolí, a občasné salto, když už jí opravdu ujedou nervy. Prostě proto, že použití kovového obojku považovala za špatné a ona přeci takto psa trestat nebude.
Stejně tak se hodně lidí staví proti používání elektronických výcvikových obojků, ale klidně psa přetáhnou vodítkem, někdy i těžkou karabinou na konci, když neposlechne. Za mě ale není tolik podstatné zda a jaké přesně tresty používáme, ale to, zda je to srozumitelné. Zda to pro psa má hlavu a patu a rychle pochopí, co po něm chceme. To, že psa cpeme pamlsky nebo mu za každou drobnost hodíme míček (a já určitě proti častému odměňování nic nemám) neznamená, že je to pro psa srozumitelné a chápe, co se ho snažíme naučit. Stejně tak použití trestů nemusí být vždy špatné a pro psa stresující. Podstatné je především to, jak to uděláme a zda nám pes rozumí.
Pokud se o odměnách, trestech a jejich správném použití, ale i o tom, co vše jsou tresty a vy si to možná neuvědomujete, chcete dozvědět více, zvu vás do minikurzu zdarma Odměny a tresty v životě psů.
Hledáte další informace z trénování a výchovy psů?
Napište mi svou e-mailovou adresu a já se vám ozvu s pravidelnými novinkami.
