Vývoj sociálního chování šelem psovitých

01.11.2012 17:16

 

Strategie života

Jediným účelem života je žít dostatečně dlouho na to, aby došlo k předání poloviny vlatsních genů příští generaci. To je jediný a univerzální cíl všech živých organismů. Cesty k němu jsou však rozdílné.

Aby svého cíle dosáhl, potřebuje organismus žít. Zjednodušeně lze říci, že organismus je živý, pokud ej funkční jeho metabolismus a reprodukce. Cokoliv, co tyto funkce ohrožuje, ohrožuje také jeho život.

U organismů žijících v daném prostředí nikdy neexistuje pouze jedna strategie pro přežití, ale vždy více. U psovitých šelem nacházíme tři tyto strategie:

a) šelma samotář

b) rodinná smečka

c) velká smečka

 

a)šelma samotář

První z těchto startegií si zvolila například liška obecná (vulpes vulpes). U tohoto druhu se nevyvinul žádný komplexní systém systém komunikování – jako smaotáři jej nepotřebují. Lišky řeší setkání s příslušníky svého druhu projevy řízenými agresivitou nebo strachem a volí mezi útokem, obranou a útěkem.

b)rodinná smečka

Naproti tomu u šakalů (canis aureus) žijících v rodinných smečkách, už se setkáváme s chováním poněkud odlišným. I když i jejich chování k příslušníkům svého druhu je z velké části motivováno agresí či strachem, má jejich někdy chování zcela jiná měřítka. Například pokud se mladá fena začne dvořit cizímu samci a její rodiče dávají jasně najevo svůj nesouhlas, tato fena ani neuteče ani je nenapadne, ale projeví se u ní tzv. kompromisní chování, které nazýváme podřízenost.

C) velká smečka

Nejsložitější komunikace se pak vyvinula u druhů využívajících strategii velké smečky, jako je například pes domácí (canis lupus femiliaris). Takové sociální zvíře má schopnost kompromisu, vyhrát nebo prohrát a přitom stejně získat z dané situace to nejlepší.

U mnoha různých druhů se setkáváme se strachem a vztekem, bojem o přežití, schopností najít potravu nebo sexuálního partnera atd. Někteří potřebují pro přežití příslušníky vlastního druhu a selekcí se prosadili ti, kteří umí nejlépe spolupracovat. Jejich úspěch zpočívá v tom, že zřídkakdy v sociálním kontextu uplatňují strach a agresivitu. Místo nich objevili jiné mechanismi sloužící ke komunikaci s příslušníky téhož druhu. U těchto jedinců se vyvinuly dva stavy sociálního vědomí: sebevědomí a nejistota, nebo též dominance a submise.

Chování sociálnho tvora je pak motivováno agresí a strachem stejně jako u nesociálních tvorů, nebo dominancí a agresí. Mezy takové sociální tvory řadíme vlky, husy, šimpanze, člověka i psa.

 

Strach

Strach je stresová situace, kdy hodnocení určitých situací jednotlivcem u něj spouští sérii fyziologických a anatomických procesů, které mu mají pomoci se s danou situací co nejlépe vypořádat [ Abrantes, 1999]. Jednodušeji řečeno, jde o stav, kdy se zvíře cítí určitým způsobem ohroženo a snaží se dle toho reagovat.

Existenční strach

Rozlišujeme dva typy strachu, existenční a sociální. Existenční strach je řízen pudem sebezáchovy a je vyvolán stimulem, který zvíře pozná i bez předchozí zkušennosti. Teoreticky jsou v takové situaci možné dva postupy: boj nebo útěk. V praxi se však většinou jedná pouze o útěk, boj by byl příliš riskantní.

Sociální strach

vzniká na základě sociálních vztahů mezi jedinci uvnitř druhu a kromně boje a útěku má ještě jedno řešení, kompromis. Takovým kompromisem je podřízení se. Tento typ strachu bývá vyvoláván stimulem, s nímž se zvíře již setkalo. Může se jednat o nepříjemnou zkušenost s některými psi, lidmi ale třeba i s určitým místem.

Strach je vždy spojen s podřízenností a dojde-li ke konfliktu mezi příslušníky stejného druhu, vyvolává strach uklidňující chování, kterým se zvíře snaží eliminovat hrozbu ze strany soupeře. Prvním krokem k uklidnění druhého jedince je tzv. aktivní podřízennost, kdy se pes snaží aktivně uklidnit svého protivníka – například šťouchnutím čenichem. Pokud strach a submise narůstá, přichází na řadu pasivní podřízennost. Při ní si pes lehá na záda, odhaluje břicho a hrdlo a nechává se očichat protivíkem. Pokud ani to nevede k ukončení konfliktu, dochází k útěku podřízeného jedince. Pokud je ten znemožněn, je strach částečně nahrazen agresivitou. Jedinec ale stále zůstává submisivní.

 

Zde je jistě na místě zmínit, že každý majitel by měl znát základy psího chování a dokázat signály dané psím tělem alespoň částečně rozpoznat. Podřízenost a nejistota se projevují několika výraznými signály:

  • sklopením uší dozadu a jejich přitisknutím k hlavě

  • stažením pysků dozadu bez obnažení zubů

  • přivření očí, mrkání, uhýbání pohledem

  • ploché, hladké čelo

  • přikrčení se, plazení

  • svěšení ocasu, někdy stažení mezi nohy

  • může se objevit také uvolnění moči v pozici na zádech.

 

Podřízenosti se štěně učí zhruba od pátého týdne věku od rodičů i ostatních členů smečky. Zde je velice důležité, aby bylo toto učení štěněti umožněno. Tedy nebránit rodičům v učení, pokud je chovatel příliš přecitlivělý a má pocit, že by fena či pes štěněti zbytečně ubližovali, a neodebírat štěně od feny příliš brzy.

 

Agresivita

Agresivita je pud – účelná energie – která vzniká při setkání se soupeřem. Soupeři se utkávají kvůli životním potřebám jako je potrava, teritorium či sexuální partneři. Je to pud vyvolávající okamžitou touhu jedince zabít toho druhého, popřípadě ho zahnat na útěk. U sociálně žijících druhů zvířat přechází agresivita v rituální chování. To umožňuje ventilovat původní agresi bez toho, aby si zvířata navzájem ublížila. Ovšem i tato zvířata mají někdy potřebu použít agresi v její původní formě, například při setkání s cizým příslušníkem druhu. Protože smečka nemůže neomezeně růst, je potřeba tyto zahnat, aby nesnižovali její šanci na přežití.

Zároveň je potřeba, aby se všechna zvířata individuelně znala, což je pro vysoce agresivní druhy typické. Například napadnout více než jednou nadřazeného jedince, by mohlo být fatální. Rituály dvou jedinců jsou vždy jedinečné a dle nich se dokáží navzájem poznávat. Jiná zvířata jako například krysy žijící ve skupinách se individuelně neznají, dokáží pouze určit, zda patří do stejné skupiny. Proto nemají rituály, které můžeme pozorovat například u šimpanzů, hus, lidí, psů a vlků.

Žádné zvíře není pouze agresivní, stejně tak neexistuje jedinec, který by agresivitu zcela postrádal. Agresivita je kvantitativní vlastnost, závisí na výhodách, které za daných okolností jedinci přinese.

Typickým projevem agrese je cenění zubů. Pokud je jedinec zároveň dominantní, tzn. sebevědomý,

má vztyčené uši, ohrnuté pysky, upřený pohled a celé jeho tělo se jeví velké a ztuhlé. Pokud je jedinec naopak submisivní, tzn. nejistý, stahuje pysky do zadu, klopí uši,přivře oči, celý se přikrčí a může se i plazit.

U štěňat se agresivita objevuje prvně ve věku asi pěti týdnů, kdy začínají potyčky se sourozenci. Tyto potyčky nebývají nijak nebezpečné a většinou jsou vyvolávány triviálními podněty. Štěňata se díky nim začínají učit komunikovat se sourozenci.

Následuje období, kdy fena přestává kojit a začíná štěňata dožadující se mléka odhánět. Tehdy štěňata zjistí, že agrese a strach jim v komunikaci nestačí. Proto, aby ještě matku překvapili a donutili k několika posledním kojení, se musí naučit spolupracovat. Jako jednotlivci nemají v boji s matkou šanci, ve skupině ji však dokáží ještě přimět ke krmení.

Přibližně ve stejné době se štěňata prvně setkávají s otcem. Většinou to bývá jejich vůbec první kontakt s cizým jedincem (mluvíme-li o smečce psů bez zásahu člověka). Otec je zprvu tolerantní a vstřícný, postupně ale dochází ke konfliktům. Štěňata se učí, co vyvolává agresi i to, jak na tuto agresi reagovat.

Ritualizované chování

Protože ostré souboje by byly pro zvířata nebezpečné a z hlediska přežití nevýhodné, vyvinulo se u sociláních zvířat ritualizované chování, které boji předchází. Jedná se o jasné signály, které naznačují akceptování porážky, jež zakončí boj dříve, než dojde ke zranění nebo i k pouhému boji. Příkladem je příchod štěněte k matce, která žvýká kost. Fena varuje přicházející štěně vrčením, to ale neví, co vrčení znamená a postupuje dál. Když se dostane příliš blízko, chytne ho matka za čumák a přitlačí k zemi. Na příště, až matka na štěně zavrčí, bude už vědět, co to znamená a začne fenu uklidňovat zvednutou packou, vytočením stehna do strany a olizováním se. Toto chování je přejmuto z chování malého štěněte. Zvednutá packa je pozůstatek tzv. mléčného kroku, jímž štěně při sání masíruje mléčnou žlázu matky, vytáčení nohy do strany je spojeno se situací, kdy mu matka olizuje bříško a olizování se je asociováno se sáním. Všechyn tyto signály způsobují utlumení agrese matky a štěně tak získává prostor k útěku do bezpečí.

Vytváření teritorií

Druhým mechanizmem utlumujícím agresivní chování je vytváření teritorií. Pokud teritorium zajišťuje zvířeti i skupině v níž žije dostatek zdrojů, nemá zvíře potřebu toto území rozšiřovat. Samci bujují o teritoria tak, že svádějí skutečné bitvy nebo vykonávají pouze rituální potyčky jako prověrku síly. Slabší jedinci získávají horší teritoria a tím i menší šanci na rozmnožování a úspěšné předání genů další generaci.

 

Dominance a submise

Dominance je sociální agrese. Ta nevede ke zničení konkurence, ale k jejímu ovládnutí. Dominantní (nadřazený) jedinec je jedinec vysoce psotavený v hierarchii smečky. Submisivní (podřízený) jedinec je naopak níže postaveným členem smečky. U psů jsou tyto vztahy původně formovány v agresivních potyčkách. Při příštím setkání už dá poražený jedinec najevo podřízenost ještě dříve, než dojde k opakovanému souboji. K tomu je však potřeba dobrá identifikace ostatních jedinců. Kolik setkání je potřeba k ustavení vztahu dominance – submise záleží na druhu zvířete, konkrétních jedincích, dosažitelných zdrojích, složení skupiny a prostředí. Důležité je také si uvědomit, že vztah dominance a submise je vždy vztahem dvou jedinců nikoliv nějákou obecnou zásadou, jak se bohužel mnoho lidí domnívá. Jeden pes může vůči jinému psu projevit dominanci, ale vůči dalším zase submisi. Odhadnutí vztahu dvou jedinců je navíc složité i pro zkušenné pozorovatele. Chování jedinců se hodně mění podel daných situací a i když se vám zdá, že jeden pes se vůči druhému chová podřízeně, za okamžik v jiné situaci to může být zase opačně. Mezi laickou ale často i dobornou veřejností navíc panuje stran dominance a submise řada milných názorů a přesvědčení. Jsou způsobeny tím, že dřívější studie psího chování se opírali především o pozorování vlků – jakožto jiného živočišného druhu – chovaných v zajetí – tedy ve zcela pozměněných podmínkách.

Snaha o získání dominantního postavení je motivována výhodami, které takové postavení nese. Dominantní jedinec má větší možnost páření a předání svých genů. Ale i submise je pro zvířata výhodná. Umožňuje jedinci vyhnout se útoku ze strany nadřazeného jedince a tím snížení šance na přežití. A pokudže jedinec dále žije, má vždy šanci dostát svému životnímu cíli a předat dál poloviny svých genů. Ve velkých skupinách se stává, že dominantní samec má tolik práce s udržením svého postavení, že submisivní samci se zatím nepozorováni můžou pářit se samicemi.

Vztah dominance – submise může mít dopad na některé fyziologické procesy v organismu zvířat. Například feny potlačované velmi dominantní vysoce postavenou samicí nemusí začít hárat. I toto se odvíjí od života ve smečce. Rozmnožování se tak stává výsadou především dominantního rodičovského páru. O jeden takový vrh se smečka dokáže dle pdomínek prostředí postarat. Pokud se ale narodí vrhů více, bude se smečka muset starat o více štěňat a zároveň k tomu bude ochuzena o přítomnost matek při lovu. Šance na přežití štěňat i smečky se tím výrazně sníží. Naopak pokud je odchováván pouze jeden vrh, může se celá smečka soustředit na zajištění jejich přežití. Pokud navíc vezmeme v potaz, že většinou je smečka tvořena rodinou příbuzných zvířat, zajistí si tím ostatní členi smečky šíření alespoň části svých genů.

Dominance a submise jsou po agresi a strachu dalším důležitým faktorem ovlivňujícím chování vysoce agresivních a sociálních zvířat jako jsou právě psi. Bez nich by velká komplikované společenství příliš dlouho nevydržela. Tyto dva faktory působí podobně jako agresivita a strach, ale za využití ritualizovaného chování. Díky tomu je možné předcházet střetům, šetří se energie a předchází zranění, což je pro přežití jedince velice důležité.

 

socialní hry

 

 

 

 

—————

Zpět


Kontakt

Výcvik psů Ozzoteam

České Budějovice


778 222 100
Pokud se mi nebudete moci dovolat, není to proto, že bych s vámi nechtěla mluvit, pouze mám doma špatný signál. Zkuste to prosím znovu nebo napište sms či email.