"Pes si musí nechat..."

11.07.2014 18:52

 

Často mezi pejskaři slýchám oblíbené věty o tom, že „pes si nesmí dovolit...“ nebo „pes si musí nechat...“. Nesnáším je. Jsou to asi ty nejpokrytečtější věty jaké lze ve vztahu ke zvířatům vůbec vyslovit. Pes nemusí nic a může si dovolit cokoliv. Je to zvíře. Má své instinkty a pokud se něčeho bude bát nebo ho to bude bolet, bude se snažit dostat se od toho pryč. I za cenu toho, že na vás zavrčí, chňapne po vás či vás zle pokouše. Tomu se říká pud sebezáchovy. Povědomé? Ano, máme ho také. Kupodivu, nikdo nám neříká, co si v případě našeho strachu můžeme či nemůžeme dovolit a nediktuje nám, jakou bolest musíme snést. Většina z nás se bojí zubaře a hodně z nás ho navštěvuje opravdu jen když je to nevyhnutelné. Řadě lidí dělá potíže kápnout si něco do očí, či si do nich nechat sáhnout. Velké množství lidí se bojí jehel a injekčních stříkaček. Přesto u psů tento strach odmítáme akceptovat. Jak říkám, pokrytectví.

 

V soužití se psem budeme vždy narážet na situace, které by mohly vyvolat strach psa a jeho nevhodnou reakci. Může to být odstranění přisátého klíštěte, kartáčování, ošetření pořezané packy a v extrémních případech i třeba pouhé nasazení obojku či připnutí vodítka. Pokud se v takových chvílích budete řídit tím, že si to pes musí nechat líbit a nesmí si dovolit jakkoliv protestovat, řítíte se do pekel. Tento přístup funguje leda tam, kde je strach pouze malý. Pak vám stačí psa na chvíli fixovat, vykonat, co je potřebné, pes zjistí, že se mu nic zlého nestalo a příště už bude klidnější. Pokud je strach větší, tímto přístupem ho pouze prohloubíte. Narušíte váš vzájemný vztah a problém se bude postupně zhoršovat a zhoršovat. Nakonec určitě i vy znáte někoho, jehož pes kdysi trochu yvváděl při střihání drápků a teď už je potřeba, aby ho drželo několik lidí a zákrok prováděl veterinář, nebo někoho, kdo se jen přiblíží k pinzetě na klíšťata a jeho pes v tu chvíli mizí pod gaučem odkud se ozývá jen temné vrčení.

 

Ale abychom nemluvili příliš obecně, povím vám o tom, jak to mám se psy já. Když jsem byla malá, pořídila mamka pudla Míšu. Byl to v mnoha ohledech báječný pes, ale jak jsme se jen přiblížili k poličce, v níž se schovávali kapky do uší, pes bral roha. Když se na chatě vyválel v mrtvé rybě či něčem podobném, zůstával na zahradě a bál se přijít blíž, protože věděl, že ho čeká nepříjemná koupel. (Naštěstí fénování doslova zbožňoval, takže byl nakonec ochotný přestát i to sprchování).

Když jsem začala žít s přítelem, pořídila jsem si Ozzyho, který je na veškeré ošetřování poklad a bezmezně mi věří. S ním jsem nikdy nemusela nic řešit. Prostě se to udělalo, on bez jakýchkoliv námitek vše přečkal a bylo to. Navíc nikdy nebyl nijak moc vážně zraněn, takže se ani nemohli objevit problémy s tím, že by ho něco příliš bolelo.

No a pak přišla Barunka. Do čtyř let týraná, lidí se bála, kor když o ni projevili přílišný zájem a strach měla i z pohlazení. A to takový, že chňapala po rukou.

Po necelých dvou letech s námi, kdy jsme ji zvolna zvykali na běžnou manipulaci, prohlížení pacek, oblečení postroje (to byla opravdu velká výzva), vyndavání klíšťat a podobné úkony, prodělal zánět dělohy při kterém bylo nutné ji vykastrovat. Zde naštěstí nebylo žádné velké ošetřování potřeba, sama si ránu držela v čistotě, ale zároveň si nerozlízala stehy, takže se vše parádně zahojilo. Otázkou bylo až odstranění stehů. Lehnout doma na záda v tu chvíli ještě nebylo něco, co by dělala zrovna ochotně, vytahání stehů už by byl spíše boj. Venku, při procházce, byla ochotnější.(Koupili jsme ji společně s domem a v tomto domě a na zahradě byla zvyklá na týrání, takže v tomto ohledu se tu necítila nijak bezpečně, spíše naopak) Tam jsem jí také stehy vždy kontrolovala. Nechtěla jsem jí je tam ale vyndavat kvuli hygieně. Nakonec si problém vyřešila Bára sama. Po nějáké době se vždy jeden steh podebral, bára ho vytáhla, ošetřila se, zahojila. Následoval druhý steh, pak třetí. Měli jsme štěstí. O necelý rok později už nás ale ošetřování čekalo. Loni v červnu si Bára při běhání v lese naběhla na klacek a do podkoží si zapíchla 20cm dlouhou třísku. Vstup měla na pravém boku a rána vedla dozádu a nahoru. Veterinář ji uspal, klacek vyjmul a naříznul otvor tam, kde se nacházel vrchol rány. Na mně pak zbyl „báječný úkol“ ránu každý den čistit, zavádět do ní hadičku, abych ji mohla celou propláchnout a pak vše opakovat s mastičkou na hojení. Alespoň že prášky, i ty velké, stačilo zatlačit do měkkého sýra a okamžitě vše spolkla. S ošetřováním už to bylo horší.

Když jsem ji chtěla ošetřit poprvé, požádala jsem přítele, aby mi pomohl. Přítel ji přidržel za obojek, aby v klidu stála, já jsem se jí naklonila nad záda, Bára zavrčela a přítel řekl, že se bojí. A tak jsme zůstali jen já, skoro 40kg vážící Bára a rána k ošetření.

Musela jsem postupovat pomalu, zbavit Báru strachu, přesvědčit jí, že se nic nestane a že to společně zvládneme. Zvládli jsme. A teď, téměř na rok stejně, přišla Bára s novým zraněním. Poslední sobotu v červnu si pravděpodobně na něco špičatého sedla. Jelikož šla rána opět do podkoží a nekrvácela, všimla jsem si jí až v pondělí ráno. Asi 5cm řezná rána a zhruba stejně hluboký vpich o sílle lidského prstu hned vedle řitního otvoru. Naštěstí nedošlo k zasažení análních žlázek, ale i tak nás čekalo další kolo proplachování a mazání. Tentokrát se mi ale povedlo vše natočit, tak se s vámi mohu o svůj postup podělit.

 

Základem mé práce je dialog. Poslouchám, co pes říká, a beru to na vědomí. Pracuji s odměnami, a odměňuji každý malý krok, který se nám povede udělat. Největší motivací ale pro Báru je právě dialog. Kdykoliv může říci, že se jí to nelíbí, že to příliš bolí a že už spolupracovat nebude. Nemá tedy co ztratit. Může pouze získat odměnu, pokud chvíli vydrží v klidu. Postupně se tak učí, že se jí nestane nic strašného, ačkoliv příjemné to určitě není, a že se vyplatí počkat si na odměnu.

Pro ošetření jsem si zvolila polohu v leže na boku, protože tu už jsme hodně procvičovali dříve s tím, že v ní zůstávala i při veškeré manipulaci, jako tahání za nohy, zvedání ocasu, posouvání atd. Jako povel pro svalení na bok používám „Bác“ a natažení ruky nad ní nebo dotyk na lopatku. Pozor, psa do pozice nijak netlačím, ruku pouze položím. Zbytek je na psu. Samotné ošetřování začíná až ve chvíli, kdy položí také hlavu. Jelikož už pozici zná a umí ji chvíli udržet, přidala jsem hned stížení v podobě prohlížení rány, jejího čištění atd. I tak jsem ale postupovala po malých kouskách a hodně fenu odměňovala. Pokud se zvedla před koncem, neodměnila jsem, ale respektovala jsem její přání. Přestala jsem ji v tu chvíli ošetřovat a počkala, až se vrátí do pozice v leže na boku s položenou hlavou. Jako signál pro ukončení jsem používala pochvalu „Super“ - a občas ji použila omylem i ve chvíli, kdy jsem nechtěla. Ale nedá se nic dělat, pravidla jsou pravidla a i po omylem vysloveném „Super“ jsem musela odměnit. Jinak by v tom Bára měla zmatek. Později se ale Bára naučila reagovat také na to, že jsem z ní sundala ruce a brala to jako ukončení.

První ošetření trvalo skutečně dlouho. Musela jsem postupovat velice pomalu, hodně odměňovat, seznámit se s ránou a také obhlídnout zapařeninu, která se jí vlivem olizování rány udělala na spodní straně ocasu. Během toho navíc přišel domu můj přítel, což znamenalo krátké přerušení. Bohužel se mi tak na paměťovou kartu nevešlo ošetření celé a aplikaci mastičky už nevidíte. To už ale byl krátký proces :-)

Při ošetření o dva dny později byl postup znatelně rychlejší a než jsme po týdnu s ošetřováním skončili, byla už to otázka zhruba jedné až dvou minut. To je základní rozdíl mezi tím, když se od počátku snažíte se psem bojovat a když mu nasloucháte. Pokud jde o boj, pes se učí bojovat stále více a více a ošetření tak trvá déle a déle. Naopak, pokud učíte psa nebát se, je postup na začátku pomalý, ale nepotřebujete pomocníky na držení psa, nekazíte si vzájemný vztah, naopak ho prohlubujete a délka ošetření se pomalu zkracuje na minimum. Můžu také říci, že se znatelně zvyšuje tolerance psa k ošetření veterinárním lékařem. Bohužel spíše při spolupráci se mnou. Se mnou je zvyklá na tento postup. Pokud Báru drží přítel, je ošetření problematičtější, protože od něj se dočká spíše toho, že ji bude pevně držet a pokud se zamele, vynadá ji. Samozřejmě i já ji musím při ošetření pevně držet a u veterináře není čas na odměny, přesto se snažím, aby vše probíhalo tak, ayb se stres feny minimalizoval. Hodně ji chválim, dovolim jí trochu se uvolnit, když si lékař poodejde pro léčiva apodobně. Bára tak ošetřování snáší nadočekávání dobře. Dokonce, když ji ránu začala doktorka secvakávat kovovými svorkami (kdo nezná, je to v podstatě stejné jako sešívačka) – byl zde velký předpoklad, že rána překrytá ocasem, bude mokvat a běžné stehy by se rychle prořezaly – Bára si po první svorce leknutím sedla. Ale uklidnila se a při aplikaci druhé a třetí stála již bez hnutí. To není špatné na týraného psa, který se bojí cizích lidí, ne?  

 

—————

Zpět


Kontakt

Výcvik psů Ozzoteam

České Budějovice


778 222 100
Pokud se mi nebudete moci dovolat, není to proto, že bych s vámi nechtěla mluvit, pouze mám doma špatný signál. Zkuste to prosím znovu nebo napište sms či email.